Leningrad T2 má dýhovanou skříň jednotného provedení (rozdíly jsou snad jen ve štítku, podle toho, zda je uveden rok výroby) s kulatou triodovou obrazovku o průměru 23 cm, na druhé straně než tuzemská 4001A s průměrem 25 cm, a i tyto dva centimetry v průměru dělají docela velký rozdíl rozměru obrázku. Velkým rozdílem je také, že Leningrad je oproti Tesle 4001 superhet, a navíc obsahuje i radiopřijímač.
Obrazovka je typu 23LK1B bez metalizace, a také bez iontové pasti, takže po delším provozu na obrazovce vznikala iontová skvrna. Jako náhradní typ se dodávala 23LK3B u které je vidět skrz kónus obraz zevnitř. Obrazovku chrání šoupací roletka potažená brokátem. Dále se dá odšoupnout i kovový rámeček pokrytý dýhou.
Televizor nám symetricky rozděluje designová svislá lišta se znakem podniku, stylizovaným nápisem Leningrad a logem písmen T2, které obepínají zeměkouli. Na vrchu televizoru je namontován rozhlasový přijímač typu „Leningradec“ se stupnicí pouze s dílky, bez názvu vysílačů. Ovládací knoflíky (některé dvojité) jsou na přední straně přijímače, zbytek ovládacích prvků je na zadní straně. Funkce předních knoflíků byla pro lepší orientaci označena papírovou podložkou pod knoflíky (zleva hlasitost s vypínačem + tónová clona, ostření, kontrast, doladění, přepínač funkcí kanály televize – AM rádio – FM rádio – GRAMO). Nahoře na rozhlasovém přijímači je žárovkami indikována funkce FM-AM-GRAMO, tlačítky se ovládají AM rozsahy, levým knoflíkem podrozsahy SV a DV, a pravým knoflíkem se ladí.
Televizor umožňuje příjem na 1., 2. a 3. kanále podle normy OIRT (R1, R2, R3). Zadní stěna je plechová, s dřevěným rámem a také obsahuje „pojistku“ proti zapnutí televize bez zadní stěny. Šasi je robustní, rozdělené do 3 celků – zdroj, televize a rádio. Zvuk se odděluje již za kanálovým voličem. Obrazovka je v bakelitovém rámečku připevněná na šasi, zajímavostí je, že má televize buzený reproduktor. Funkční celky jsou spojeny konektory. Televize nemá v zapojení zhášení zpětných běhů, předpokládalo se sledování v zatemněné místnosti při menším jasu. VN se získává za pomocí násobiče s vakuovými diodami a kondenzátory a je kryto kobkou, jejíž menší části na horní či spodní straně přijímače často chybí. Skříň přijímače je zevnitř potažena stínící fólií, spodní kryt je z překližky s otvory na šrouby pro vyjmutí/montáž šasi.
Tento konkrétní kus byl na svůj věk v nevídaném stavu. Přijímač jsem rozchodil pro výstavu k 70. letům výročí Č(S)T. Snažil jsem se o zachování co největšího počtu součástek nebo o jejich zachování v přijímači. Byl jsem zklamán kvalitou východoněmeckých elektrolytů, které jsem musel nahradit prakticky všechny. Dále to už byly klasické věci jako malá emise elektronek nebo svody svitkových kondenzátorů, zejména ve vertikálu. Přijímač jsem oživoval po jednotlivých částech, což vyžadovalo kvůli elektronkám s různým typem žhavení poměrně dost kabeláže.
