Rozhlasové vysílání bylo zahájeno v Československu 18. května 1923. Vysílalo se z improvizovaného studia, ve stanu ve Kbelích u Prahy, malým výkonem a vysílání mohlo zachytit opravdu jen velmi málo posluchačů. Ačkoliv ještě před zahájením vysílání začaly vycházet první návody, jak si opatřiti přijímací stanici, nebyly aktualizované zákony, a tak bylo vlastnění přijímače nelegální a získání povolení velmi problematické. To se do dvou let změnilo a počet posluchačů čím dál více stoupal. Začalo se objevovat velké množství malých firem vyrábějící rozhlasové přijímače, z nichž většina zanikla, objevily se však i značky, z nich některé vydržely až do znárodnění. 

Zhruba do roku 1932 převažují amatérsky postavené přijímače, přijímače tovární z konce 20. let jsou velmi vzácné, ale můžeme jmenovat např. firmu MHP Zenit Myslík-Hyršovský, později Radiotechna-Telefunken, ještě později Tesla Přelouč. Přijímače této éry jsou truhličky, jejichž skříně jsou ze dřeva nebo kombinované s prvními umělými materiály. Truhličky mají uvnitř konstrukci s drátovými spoji a reproduktor bývá nejčastěji externí a elektromagnetický – takové vylepšené sluchátko. Tyto přijímače velmi rychle zastaraly, jelikož elektronky rychle ztrácely už tak svoji malou strmost a zapojení nebyla dokonalá. Některá rádia dokonce vyzařovala – vysílala zpět do antény, čímž rušila další posluchače v okolí, kteří přibývali. 

Další kapitola rozhlasových přijímačů, již drtivě továrně vyráběných, je ve vzhledu skříňky, která již obsahuje reproduktor a je „nasvislo“, někdy v různých tvarech – lidově nazývané „kapličky“. Některé přijímače mají stále elektromagnetický reproduktor, ale objevují se již přístroje s dynamickým reproduktorem. Tyto reproduktory jsou buzené, tj. mají elektromagnet, jelikož permanentní magnet bylo stále ještě složité vyrobit. Skříňky jsou ze dřeva, bakelitu a některé přijímače mají dokonce pro snížení ceny části skříně z lisovaného papíru. Převažují přímozesilující přijímače, ale pro náročné se již objevují superhety. V této době začíná vyrábět rádia většina nejznámějších výrobců. Každá firma vyrábí několik typů, z nichž uvádím jen ty nejběžnější nebo nejzajímavější. Zajímavý je počin firmy Titan, která přijde s myšlenkou levného lidového přijímače dostupného pro každého – typ „VV“. Na dovážené přijímače jsou uvalena poměrně vysoká cla, a tak se dovoz přijímačů příliš nevyplácí, ale řešením je zřízení nové továrny na našem území nebo vyrábění přijímačů v licenci. Pardubická Telegrafia uvede na trh přijímače v licenci Schaub (Java Super, Bali..), které jsou velkým zklamáním, a tak se další přijímače snaží už vyvíjet sama. Hloubětínský Philips a Radiotechna – Telefunken Přelouč rozjíždí výrobu přijímačů jak těch nejlevnějších (250/270), tak i dokonalejších (500, 600), většinou převzatých ze zahraničí. Pozadu nezůstává ani česká strašnická firma Mikrofona (MK202-205), která se specializuje na přímozesilující příjímače, a tak tomu zůstane i nadále. Továrna na elektroměry EMPO Čakovice uvede v roce 1933 na trh licenční kapličku (firma Seibt) amerického vzhledu s dynamickým reproduktorem „Ocean“. Kolínský Ideal Radio přijde s licencemi Blaupunkt – Modrý Bod (IR 202). Ani výroba na Moravě nezůstala pozadu. Firma Radioelectrum (REL) která již dokonce uvedla na trh truhličku prorazila s modely 2AD a 2ADK. Další Brněnský soused – firma VladimÍRa ONdrouška IRON se od malosériových přijímačů postupně dostávala k dokonalejším a masovějším přijímačům. 

Ale to už v polovině 30. let nastupuje éra, kdy se design přijímačů otočil „našířku“. Objevují se reproduktory s permanentním magnetem, více se začínají prosazovat superhety, které mohou být vybaveny indikátorem vyladění – nejčastěji magickým okem. Firma Titan uvede na trh v roce 1935 velmi zajímavý přijímač Atlas s prosvětlující se mapou Evropy. Bohužel ani přes svoji snahu tajného vývoje (utajování součástek pod šasi) a nezveřejňovaní dokumentace (nejsou žádná schémata) se nedokáže udržet a zanikne ještě před vypuknutím války. Telegrafia se soustředí spíše na přímozesilující přijímače, ale objeví se koncem 30. i takové přijímače jako např. Festival s 6 předvolbami. Philips patří snad mezi nejproduktivnější výrobce, každou sezónu uvádí několik různých typů a řad přijímačů. Radiotechna v roce 1936 představí přijímače řady Big Ben tuzemské konstrukce. Jsou to přepychová rádia a označují se mezi sběrateli jako nejdokonalejší elektronkové přijímače vůbec. Mikrofona, která vyrábí až na výjimky přímozesilující přijímače, uvede na trh svoje nejluxusnější rádio v roce 1938, jednalo se o superhet Perun, jehož některé verze byly vybaveny brzdou ladění. Výrazně se začne prosazovat pražská firma Sigma se svými lidovými modely Rekord a Slavie. Dále v Brně vzniká malá, ale velmi produktivní dílna Ing. Markova, jak jinak nazvaná než Markofon, která vyrábí vzhledově zajímavé přijímače. Těsně před válkou začíná fungovat pobočka Tungsram v Bratislavě (budoucí Tesla Bratislava). 

Dále přichází druhá světová válka a útlum výroby přijímačů – výroba musela změnit orientaci na válečnou. Nacionálně smýšlející občané chtějí upřednostnit čistě československé výrobky – pro zvýšení prodejnosti Philips zavádí „krycí“ značku Rektra. Na konci roku 1943 vychází nařízení o odstranění krátkých vln z přijímače, pro zamezení příjmu Londýna a Moskvy. Každý přijímač musí do určeného servisu na odstranění cívek a dalších součástek pro příjem KV. Pokud KV nemá, stejně do servisu musí, pro vystavení potvrzení, kterým se musí majitel prokázat při případné kontrole. 

Po osvobození si někteří majitelé nechávají krátké vlny opět zprovoznit. V porevolučních dobách vzniká spousta povedených přijímačů, na kterých se během války pracovalo, avšak je nebylo možné zavést do výroby. Jsou to např. u Telegrafie přijímače Liberátor nebo legendární Talisman, který se bude vyrábět mnoho let v různých obměnách. EMPO pokračuje ve výrobě vylepšeného přijímače Major, REL představuje model Signál, který se dokonce bude v následujících letech osazovat do rozhlasových ústředen (DU30x). Philips vylepšuje typ 845A, který se osazoval do zesilovacího zařízení ZZI. Mikrofona pokračuje ve výrobě obdobných přijímačů, stejně tak Iron (Penta Luxus), ale to už je tu znárodnění a vznik koncernu n. p. Tesla. Dá se říci, že některé prvorepublikové přijímače byly dokonalejší, než které se daly většinou pořídit v 50. let. Bývaly také vybavenější, měly např. předvolby, což se po válce už objevovalo pouze zřídka, a tak si jich jejich majitelé i po letech považovali, protože morálně nezastarávaly. Nutno také podotknout, že na přijímačích Tesla mnohdy vidíme odkaz původní firmy na konstrukci přijímače. Ještě poznámka k základní konstrukci – přímozesilující přijímače jsou obecně méně selektivní, kapacita antény posouvá ladění stanice, ale na druhou stranu trpí mnohem méně na rušení než superhety, což se v dnešní době spínaných zdrojů velice hodí.