Poměrně rozšířená, avšak ne příliš spolehlivá řada televizních přijímačů. Po designové stránce jsou přístroje zdařilé a na svou dobu působily moderně. Oproti předchozí řadě jsou všechny ovládací prvky přiznané a umístěné pod spodní hranou obrazovky. Zapojení je řešeno pomocí plošných spojů uchycených na společném výklopném rámu.
Přijímač obsahuje několik automatických obvodů: VF díl je doplněn obvodem AFC, dále je zde jasová automatika, zhášení bodu po vypnutí a stabilizace rozměru obrazu. Regulace tónové clony je oddělena pro vysoké a nízké kmitočty, přičemž je k dispozici také tlačítkový tónový rejstřík. Přijímač je osazen třemi reproduktory. Nechybí možnost připojení externího reproduktoru ani kabelového dálkového ovládání. Podle deklarovaných parametrů měl být přijímač rovněž poměrně citlivý.
Nejběžnější je typ 611 s obrazovkou o úhlopříčce 53 cm. Typ 622 s větší, 59cm obrazovkou se vyskytuje méně často, avšak byl oficiálně dovážen. V Maďarsku byly tyto přijímače prodávány pod označením Budapešť. Podle dobových technických zpráv však tyto přijímače trpěly řadou nedostatků a závad – viz přepis níže.
Přepis z Technické zprávy číslo 25:
Televizory Orion AT 611 a AT 622 patřily k přístrojům s poměrně vysokou poruchovostí, zejména u prvních sérií. Jednou z nejčastějších závad bylo rozlaďování poměrového detektoru, způsobené vadnými styroflexovými kondenzátory C52 (160 pF) a C53 (160 pF). Tyto kondenzátory byly provedeny tak, že jejich drátové vývody byly ke fólii připojeny pouze dotykem. Při tepelném namáhání docházelo k rozpojení kontaktu, přerušení kondenzátoru a následně i ke zvýšení jeho kapacity, někdy až na dvojnásobek původní hodnoty.
Další slabinou bylo vysokonapěťové trafo. Upevnění destičky s letovacími očky na trafo pomocí tenkého pertinaxového pásku se ukázalo jako problematické. Při pájení oček často vznikl zkrat pod páskem, který byl navíc velmi blízko síťového krytu, což vedlo ke vzniku jiskření a zhoršené spolehlivosti VN části.
Problémy se objevovaly i kolem elektronky PL36. U některých sérií byl ochranný odpor v pracovní mřížce připevněn na kolík č. 6 jako upevňovací bod. Na rozdíl od jiných elektronek, kde byl tento kolík propojen s katodou, zde zůstával nezapojený. Při výměně PL36 musel servisní technik odpor odpojit, což bylo nepraktické. Až další výrobní série tento nedostatek odstranily přepojením odporu na jiné upevňovací očko.
K poruchám docházelo také u klínových kondenzátorů v obrazové mezifrekvenci, které ztrácely kapacitu a způsobovaly rozladění obvodů. To se projevovalo zhoršením rozlišovací schopnosti a citlivosti přijímače. Diody GE-7, používané k ořezávání impulsů pro potlačení zpětných běhů, byly značně namáhány a často se prorážely.
Blokovací snímkové trafo rovněž vykazovalo zvýšenou poruchovost. Rizikové bylo i vedení vysokonapěťového kabelu k obrazovce – při zaklopeném šasi se kabel nacházel v těsné blízkosti selenového usměrňovače nebo se ho dokonce dotýkal. Tepelným namáháním izolace docházelo ke zhoršení izolačních vlastností a v krajních případech až k průrazům, což vedlo i k implozím obrazovek. Dodatečné uvazování VN kabelu k nosníku obrazovky tento problém částečně eliminovalo a bylo doporučeno i v servisních instrukcích.
Z elektronek patřila k nejporuchovějším PCL82, používaná ve zvukové a snímkové části. Zvýšený mřížkový proud způsoboval zkreslení zvuku a spolu se zvýšeným anodovým proudem vedl k přehřívání odporu R78 (470 Ω) a následně k průrazu elektrolytického kondenzátoru C VI (50 µF). Další problematickou elektronkou byla PCF82, která sloužila ke stabilizaci vodorovného rozměru obrazu a jasové automatiky.
Z pasivních součástek často selhával odpor R31 (4M7) v regulaci zpoždění tuneru. Italské obrazovky „Selit“ AW 59–90 měly tendenci ke zkratům katod na vlákno. Potenciometr hlasitosti měl nevhodný průběh regulace, což vedlo k obtížnému nastavení nízké hlasitosti – u některých přístrojů byly velmi tiché už při minimálním pootočení. Častým problémem bylo také opalování kontaktů síťového tlačítka.
